TARTIT chtěli vědět, kde je Mekka - ohlédnutí za koncertem

Převzatý článek z MF Dnes o Open párty Jazzince:

Umělci mívají různé dotazy, ale ten, na který se ve čtvrtek ptali muzikanti kapely Tartit z oblasti Timbuktu v Mali, pořadatele 12. ročníku mezinárodního trutnovského festivalu Jazzinec trochu zaskočil.

„Chtěli vědět, kterým směrem je Mekka. To byl trochu oříšek, ale snad jsme to odhadli správně,“ usmívá se zakladatel a dramaturg proslulé přehlídky Tomáš Katschner.
Ten letošní ročník zasvětil rytmu, proto na úvod pozval pět žen a čtyři muže etnika Tuaregů z oblasti Timbuktu, kteří mají pověst nejautentičtějších průkopníků pouštního blues.

Jako první však – poprvé v kraji – hrál v trutnovském Národním domě maďarsko-slovenský David Kollar International Project. „Měl jsem strach, zda jsem volil správně. Nejde o kapelu, ta byla jasná, ale o pořadí. Tartit hrají tichou hudbu vesměs na přírodních nástrojích, kollarovci zas na hraně jazzu a rocku, takže obrovsky hutně a energicky. Prol lidi to byl velký šok, nikdo tuhle kapelu neznal, a nutno podotknout, že všichni přišli na Tartit,“ uvádí Katschner.

Nadnárodní parta kytaristy Kollara, která svůj recitál otevřela citací King Crimson, však dokázala nadchnout publikum tak, že došlo na přídavky. A svých DVD tam prodali bezpočet. „Jen si pak posteskli, že je škoda, že ho nenatáčeli na Jazzinci, protože atmosféra prý byla srovnatelná s památným koncertem v Athénách, kde byli vyhlášeni nejlepší kapelou festivalu. Mě hodně zaujal vynikající bubeník Ádám Markó. Živelná a vitální hra!“ říká Katschner.

Klení nad sněhem Když Tartit přijeli do Trutnova, byli hodně vyjevení. „Ani se jim moc nechtělo z vyhřátých aut ven. V letních botách či sandálech působili na sněhu hodně zvláštně. Hned se ptali na sníh, zda to je kalamita. A já je ujistil, že tohle je v únoru úplně normální, prostě je zima a k ní sníh patří. Tak se už jen zeptali, jak dlouho to trvá, a já řekl, že u nás tak pět měsíců. Načež začali ve své řeči klít a něco vykřikovat, asi že jsme blázni, že v tom můžeme žít. Evidentně se jim stýskalo po Sahaře,“ popisuje Katschner setkání s nejzářivějšími hvězdami world music.

Koncert bral dech. Kapela pozvolna přidávala na naléhavosti, dlouhé skladby vystavěné na repetativních motivech pomalu nabývaly na magičnosti a obecenstvo se propadalo do dávných časů. Ženy naléhavě vřískaly, muži vynalézavě hráli, zvlášť skvostná byla hra kytaristy Mohameda Issa Ag Oumara, který s nástrojem zachází podobně jako dnes už nežijící Ali Farka Touré. „A jeho taneční kreace! Nejpůsobivější byla píseň o velbloudu, to se každý hned vmyšlenkách ocitl na hrbu korábu pouště,“ usmívá se Katschner.

V zákulisí nezůstalo jen u dotazu na Mekku. Tomáš Katschner respektuje mnohdy podivná přání účinkujících, tohle však – vedle koberce na scéně – bylo nejpodivnější: „Byli první kapelou, která chtělo mléko. Žádný problém, koupili jsme jedno, pak druhé, ale nakonec jsme běželi pro dalších deset litrovek. A to všechno během večera vypili. Nabízené víno odmítli. K jídlu muselo být samozřejmě vše bez vepřového. A také kapela s sebou měla kojence,“ vypráví dramaturg.

Živý záznam Tartitu si od něj vyžádala stanice Vltava.

Další jazzincovou produkcí bude 25. února ve vinárně Pod Hradem recitál kytaristy Zdeňka Bíny, někdejšího šéfa –123min., s Janem Urbancem. Festival, jenž má i své internetové rádio, potrvá do 23. dubna, dalšími osobnostmi budou Jan Budař, evropský trumpetista Erik Truffaz či newyorský bubeník Poogie Bell, důležitý spoluhráč baskytaristy Marcuse Millera.

Regionální mutace| Mladá fronta DNES – východní Čechy (hradec králové)