17. 06. 2011

Ohlédnutí za koncertem Markéty Irglové

Toto napsal o koncertu jeden z návštěvníků – Milan Baják z Hradce Králové:

TADY A TEĎ, V TOMTO MOMENŤU

14. května 2011 – Nádherný jarní podvečer v Trutnově v Krkonošském podhůří. Zbývá asi hodina do začátku koncertu Markéty Irglové v koncertní síň Bohuslava Martinů – bývalém evangelickém kostele. Je čas na procházku po svěžím rozkvétajícím parku. Mezi batolícími se batolaty i posedávající omladinou. Příroda se probouzí po dlouhé zimě, ten příval zeleně, vůní a slunce se už nedá zastavit. .

Co čekat od přicházejícího večera? Jak se představí Markéta? Jak zvládne celý program coby „hvězda“ bez svého „učitele“ a průvodce hudebním světem? Prý je vždy lepší se nikdy na nic moc netěšit, pak může být člověk „jen“ příjemně překvapen a nikoli zklamán. A tak necháváme věci příští jen tak svému osudu.

Příští měsíc to bude devět let, celých devět roků, kdy jsme mladičkou křehkou čtrnáctiletou dívenku poprvé spatřili na koncertě The Frames, kde nesměle zahrála na piano. A teď? Po tom uplynulém čase, koho vlastně uvidíme a uslyšíme?

Útulný prostor kostela slibuje podmanivou atmosféru. I dvě sochy muže a ženy se jmény Hlas a Naslouchání (kontrolní otázka: Who is who?) od Olbrama Zoubka na okrajích pódia se snad usmívají. Jako pořadatelé i náštěvníci. To tím jarem? Hodně příjemná možnost občerstvení. Včetně míchaných nápojů a domácích upečených dobrot. A pak už jen vklouznout do pohodlných křesel a čekat.

Ale jen chvilku. Začíná se přesně. Včas. Bez nervozity. Ten, který to všechno „spískal“ a připravil, Tomáš Katschner, všechny přivítá a nastíní „trampoty“ předcházející dnešnímu večeru. Jak dlouho stál o tento koncert. A jak moc je rád, že dnes už mu nic nezabrání.

A na pódium přicházejí čtyři muzikanti. A spouští … muziku. Muziku s velkým M. Od prvních tónů. A tady mi už ten úžasný proud energie splývá do kouzelného, barevného snu. Snu? Ne sen to není, je to realita, je to současnost, je to tady a teď. Ale stejně. Má to v sobě něco neuchopitelného, něco povznášejícího, něco vysněného.

Na bezprostřednost, skromnost či srdečnost, které provázely vystoupení Markéty spolu s Glenem Hansardem, jsme si již zvykli – na příjemné věci se tak lehce a rychle zvyká. Ale tady k tomu dostáváme jaksi „navíc“ ohromnou sebedůvěru, víru v sebe sama, neuvěřitelnou radost z vlastní cesty a tvorby. To vše „zabalené“ do úžasných harmonií, tónů a téměř andělského zpěvu. Ne, tohle jsme opravdu nečekal. Takovou suverenitu, takovou kvalitu.

Je to úžas. Markéta začíná znovu. ZNOVU! Po svém. Jak sama říká, bavilo ji „dobarvovat“ Glenovy hudební nápady, zjemňovat jeho irskou živelnost. A tak byla také mnoha posluchači vnímána. Jako drobná součást velikosti keltského trubadůra.

Ale tady, tady je najednou všechno JINAK. Markéta stojí na vlastních nohách. Na vlastních notách, na svých pocitech, na svém vidění světa. A je to krása a nádhera. Začínat!

Jaroslav Seifert – Píseň

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.
Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.
Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

A to je přesně ONO! Markéta se vrátila domů a ZAČALA. Začala něco nového a o tu radost ze svého vykročení se s námi dělí. A je na cestě! Jak to zpívají její „bratranci“ Mňága a Žďorp „i cesta může být cíl“. Ale tahle cesta slibuje zasloužené plody, otevřená srdce všech kdož slyší. Bude to určitě cesta hrbolatá, se spoustou zákrut a prachu, ale bude to cesta její! A už jen ji sledovat z pohodlí křesla či z větví jabloní u cesty, stojí za to. Být přitom.
Všichni, kteří mohli bý u toho, u toho když se něco nového rodí, žene do poupěte a slibuje vykvést do ohromující kytky, všichni kterým tenhle okamžik unikl, mají čeho litovat. Všechna média a hudební „odborníci“. To poupě totiž roste do neuvěřitelného květu.
Může být větší radost, než když člověk sleduje jak se z dívky stává žena, žena, která se zamýšlí nad životem a s pokorou a vděkem v sobě všechny dojmy přetaví do hudby? Do hudby, která dokáže lidi oslovit, zaujmout a potěšit?
Je to její pohled na svět. Je to její muzika. Ale současně je to muzika všech možných zdrojů a inspirací. Glenovy zkušenosti jsou nepřesléchnutelné, ale „král Miroslav“ může být na svou „žačku“ pyšný! Pyšný? To vůbec! Usmívající se a držící palce!
Kytara irského moře a větru, basový tlukot srdce moderního západního světa a také rytmy starých perských kultur a plání. Vše to drží pohromadě díky drobné moravské ženě, která má v krvi generace moravských hudců i Janáčkovu Jenůfu. Ne nadarmo jsme v koncertní síni Bohuslava Martinů!
A člověk cítí vděk a hrdost. Hrdost na tuhle maličkou zemi. Ne pro hokejový titul ani pro pozlacenou sošku. Ne pro žádné chrabré vítězství. Ale proto, že tu vyrostla osobnost, která poctivě a s odvahou vykročila na svou pouť a ještě přitom rozdává radost druhým. To mne ten sobotní večer naprosto odzbrojilo a dojalo.
A nejkrásnější moment? Když Markéta hovořila o své písničce, když se snažila přiblížit radost z prožívání každé chvíle. Po ničem si nestýskat, netoužit po skvělé budoucnosti, ale ocenit moment, který JE. Nemohla se rozhodnout zda říci v tomto „momentě“ nebo „momentu“. A tak řekla: MOMENŤU. A sama se tomu v ten moment od srdce zasmála.
Přeji Markétě na její cestě hodně takových setkání jako bylo to trutnovské! Zaslouží si to.

Napsal – Milan Baják, Hradec Králové