Jiří Moravčík o MUFF a DZIKI JAZZu
Muff (Česká republika)
Nu-jazz chválený horem dolem. Kompozice na pomezí jazzu, funky, rocku a elektroniky v lehkém oparu psychedelie. Ohlasy na Milese Davise, free Art Ensemble of Chicago a zemitost Charlieho Minguse prolnuté naprosto špičkovým muzikantstvím, elektronikou a samply. Zaznějí také vzpomínky na Plastic People i hlas presidenta Klause.
Muff, pojmenovaní podle jůhelácké postavičky, představují moderní kapelu, na kterou všichni dnes svorně snášejí chválu, jaká se na domácí jazzové scéně už dlouho neslyšela.
Existují přes deset let pod vedením skladatele Marcela
Bárty – stipendisty Berklee College of Music a v letech 1998 a
1999 Českou jazzovou společností vyhlášeného nejlepším
altsaxofonistou.
Zrovna takový jazz ale u nás nemá na růžích ustláno, takže mnohaletou
přestávku ukončenou vloni vydáním debutového alba u vydavatelství Animal
Music vyplnili členové Muff sbíráním zkušeností v neméně skvělých
projektech: Bárta založil Vertigo Quintet, klávesista a zvukový mág
Jakub Zitko mini-bigband NUO, v němž se sešli skoro
všichni „muffíni“.
„Zvuk NUO se kroutí a proměňuje podle momentálního rozpoložení
hudebníků, vibruje balkánskými pohřby i svatbami, detektivka z Harlemu
mizí v příboji kubánské pláže,“ popisuje bigband Zitko.
Vrchlabský rodák, baskytarista Jakub Vejnar si od NUO
odskakoval zahrát se světoznámým indickým kytaristou Amitem Chatterjee
(elitním členem Joe Zawinul Syndicate), skupinou Fru Fru a v současnosti
doprovází Anetu Langerovou.
Kytarista Jiří Šimek založil vlastní trio a hostoval
u kdekoho a bubeníka Romana Víchu pro jeho univerzální a
flexibilní způsob hry, nezaměřené výhradně na jazz, přizvali ke
spolupráci Ivan Král, Beata Hlavenková, Karel Růžička st. a nyní hraje
v kapele Toxique.
Dost inspirací na to, aby měli Muff našlápnuto k evropské extratřídě. S nadhledem a zápalem vystavěná pestrá směs žánrů, zdobená humorem, je totiž na české hudební scéně unikátem už dávno.
A myslí si to také hudební publicista Daniel Konrád: „Silná témata nesená často unisonem kytary a tenor- či sopránsaxofonu, ostré aranžérské střihy a strhující figury spodku, ale i takřka lyrické momenty a pak zase zcela uvolněné pasáže, vše drží pohromadě a i po mnohonásobném poslechu je pořád co objevovat. Bárta vnáší do celého toho okouzlujícího jakoby chaosu, který ale má vnitřní řád, momenty jazzové, „krabičkový“ kytarista Jiří Šimek zase rockové. S propracovanou a vehementní činností rytmiky jde jejich hra báječně dohromady, stejně jako drsné barvy Zitkových kláves. Po několikaleté pauze znovuzrozený hravý Muff patří k tomu nejlepšímu, co v tuzemsku za poslední léta vzniklo.“
Dziki Jazz (Polsko)
Jedná se o nedorozumění nebo spíš o humor: ačkoliv se jmenují Divoký Jazz, polské kvarteto hraje posluchačsky vstřícnou hudbu mířící k jazzovému mainstreamu.
Poklidné, příjemně plynoucí groovy, by od minuty mohly doprovázet náladové filmy, v nichž čas ubíhá v tempu na jaký dnes nejsme příliš zvyklí.
Kamil Pater (kytara), Aleksander Kamiñski (saxofon), Rafal Gorzycki (bicí) a Pawel Urowski (bass) patří mezi nejnadanější hudebníky současné polské hudební scény a paradoxně se až do roku 2008, kdy se dali dohromady, věnovali ve vyhlášených skupinách více než „zklidněnému jazzu“, jeho avantgardnějšímu pojetí ve stylu Ornette Colemana nebo Archie Sheppa, ale také rocku, punku a experimentálnímu noise.
Něco z toho ve skladbách Dziki Jazz ale slyšitelně zůstalo, o bůhvíjaké divočině nemůže být ale řeč. Uspávací zádušní mše vám od nich ovšem také nehrozí: Paterova elektrická kytara si na rockovou minulost občas přece jenom vzpomene.
Snad právě proto si Dziki Jazz (Wild Jazz) získali v Polsku okamžitě velkou pozornost. Jakoby odpověď na žádost civilizací uhoněných posluchačů: lidi, zvolněme tempo, zdaleka víc si mezi sebou porozumíme.
Zdeněk Bína a Honza Urbanec