13. 05. 2011

Jazzincový fotograf Patrick Marek má výstavu jazzových fotek v pražské Lucerně

Sympatický muž, který téměř při všech koncertech Jazzince nenápadně našlapuje kolem pódia a snaží se najít nejlepší záběr a zachytit atmosféru koncertů a jedinečných emocí muzikantů.

Zde je text o autorovi a výstavě od kurátora výstavy – Pavla Váchy:

PATRICK MAREK – VNÍMÁM HUDBU PŘES HLEDÁČEK

V další výstavě našeho dlouhodobého cyklu fotografických výstav v rámci seriálu Umění na papíře se po dvou letech do Lucerny opět vrací JAZZ. Na rozdíl od předloňské výstavy Jazzových vzpomínek Pavla Váchy, který představil již skoro historické fotografie z hvězdného období jazzu v Praze – který se hrál převážně právě v Lucerně, autor naší nové výstavy, PATRICK MAREK, přináší na svých fotografiích do Lucerny jazz a jeho tváře velmi aktuální. Na autorovi a jeho tvorbě je sympatické, že systematicky mapuje jazzové dění nejen v centrech, ale zachycuje jazzový život i v zapadlých končinách. Jsou to tedy nejen velké a proslavené festivaly – ale i pódia malých měst, na kterých je možné potkat hvězdy – a to nejen našeho ale doslova celosvětového jazzového nebe. Výčet míst, do kterých se Patrick Marek vypravuje za jazzem, by byl velmi dlouhý – a byla by v něm nyní i řada evropských míst. Patrick za jazzem cílevědomě putuje s kamerou v ruce a velkým nadšením. A přiváží a svým přátelům představuje vybrané snímky – a jednu kolekci připravil i pro Lucernu.

O autorovi:

Patrick Marek (ročník 1966) se narodil přesně v době, kdy díky mírnému politickému klimatu pozdních šedesátých let se na naše pódia začaly dostávat světové hvězdy velké i největší… Toto krásné jazzové období ho minulo, ale už na základní škole se rozhoduje, že bude umělcem. Ke splnění tohoto klukovského snu se snaží přispět docházením do Lidové školy umění. Nestuduje však hudbu – ale výtvarný obor. Dokonce se hlásí na Kamenickou školu do Hořic – ale jak vzpomíná, po složení přijímacích zkoušek si řekl, že kámen není to pravé a šel na SOU v Lázních Bělohrad. Tady také začíná trochu koketovat s muzikou a začíná hrát na bicí. To mu vydrželo až do nástupu na vojnu. Na tu nastoupil do Jaroměře – a hned nedlouho po nástupu měl malér: přechovával zakázanou literaturu – a trest se dostavil v docela příjemné podobě. Z trestu byl převelen jako kotelník kamsi na odlehlé postavení. Opravdu příjemné řešení ukrytí před dvěma roky socialistické vojenské stupidity… Po vojně pracuje pět let na MNV, další etapa je pět let za volantem náklaďáku a nakonec si založil firmu na výrobu nábytku – a v tom pokračuje dodnes , protože mu tato práce dává možnost věnovat se dvěma velkým radostem: fotografování jazzu a fotografování vá­žek…

Cesta k fotografii začala stejně jako u mnoha jeho vrstevníků: první setkání s fotoaparátem někdy v devíti či deseti letech. Tím přístrojem byla tehdy oblíbená velejednoduchá Smena, která ovšem k vážnému fotografování neinspirovala… první kroky k vážné fotografii byly tenkrát někde daleko… na ty další muselo ještě uběhnout dost času. A cesta nebyla přímá. Po dlouhé době si koupil kompakt Canon, jak jinak, s dlouhým zoomem, s tím chodil i na muziku. Důležitá etapa přišla, když manželce koupil jako dárek Nikon 301 a zařídil fotokomoru. Manželka však moc nefotografovala, zato Patrick pokračoval… koupil si další Nikon F 50 – ale v té době již začíná ve fotografii digitální éra – a s ní i nová technika. Po prvním Nikonu D70 potom následovaly další typy a dnes fotografuje Nikonem D700. Patrick se od mnoha fotografů, začínajících i mnohdy velice pokročilých, hodně liší svým přístupem k fotografické technice. Nezáleží mu ani tak na značce- ale dává přednost výběru kvalitních objektivů – a zásadně používá objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností. A baví ho sledovat „odborné“ debaty o Canonech a Nikonech, čipech a pixelech – a má k nim velice rozumný přístup: „mám pocit, že ty debaty nejsou vůbec o fotografii a fotkách – ale právě o těch pixelech a jiných pitomostech…“ Patrick Marek začal opravdu vážně fotografovat někdy před šesti lety a tehdy začal také zcela programově fotografovat jazz. Impulzů bylo několik, jedním z nich bylo i setkání s diváky svých fotografií. Teprve tehdy, když se osmělil své fotografie ukázat známým ale i muzikantům – a fotografie měly dobrou odezvu začal vážně přemýšlet o dalším směřování. Neopomenutelným impulzem byla ovšem i muzika sama. Patrik sice fotografoval muziku a lidi kolem ní už kdysi, v době svých fotografických začátků – a tenkrát to nebyl jazz ale rock, někdy i velmi tvrdý, se vším, co je okolo. Setkání s jazzem, zprostředkované kamarádem z rodného města, nastartovalo novou cestu. Po čase začal zjišťovat, že cesta nastoupená s velkým nadšením je také obtížná. A není rychlá. Pomalu se získává znalost prostředí, známost muzikantů, pomalu člověk zarůstá do prostředí klubů a barů a poznává atmosféru, lidi i jejich hemžení z té důležité, nedivácké strany. Patrik často slýchá otázku, jak může fotografovat na koncertech a zároveň poslouchat a většinou na ni odpovídá: „když nemám sebou na koncertě foťák prostě si hudbu neužiju. Mám to nějak spojený… Vnímám hudbu přes hledáček…“

Patrickovy fotografie, opravdu hudba viděná přes hledáček, to nejsou prvoplánové dokumentární snímky. Zadívá-li se vnímavý divák na některé z nich, jistě najde nejen perfektně zvládnutou techniku. Ale objeví i hluboce procítěnou hudbu, obdiv i úctu k výkonům špičkových muzikantů. Citlivé výtvarné řešení je už jakousi samozřejmostí. Jsem velice rád, že Galerie Lucerna může tuto zajímavou kolekci vystavit – a věřím, že všem citlivým divákům přinese velký divácký zážitek.
(a připomene, že jazz je stále krásně živý…)

(Pavel Vácha – 5/2011 – kurátor výstavního programu Lucerna)

A ještě několik dalších fotek z vernisáže – od fotografa Martina Myslivce

Foto: Martin Myslivec