17. 04. 2011

Čeká nás závěrečný a hodně mimořádný koncert 13. ročníku Jazzince

Tomáš Liška Trio

Máme vlastně co do činění se superskupinou.
Hvězda kontrabasu Tomáš Liška, fenomenální kytarista David Dorůžka a italský hráč na bandoneon Daniele Di Bonaventura.
Dohromady se sešli při natáčení velmi ceněného Liškova alba Invisible World, na kterém zpívala také z Jazzince dobře známá Marta Topferová, dnes jasná hvězda world music žijící ve Spojených Státech.
„Název alba by měl vystihovat to, že v každém z nás se odehrává nějaký vnitřní neviditelný svět, o kterém naše okolí nemusí mít ani potuchy. Skrze psaní jsem objevil svůj další vnitřní svět – Invisible World,“ řekl Tomáš Liška.

Hudba jeho tria má k fúzím world music hodně blízko: slyšíme jazz, flamenco, folkové harmonie a tango, jehož symbolem je bandoneon, knoflíková tahací harmonika.
“Bandoneon je strašně nelogický nástroj – klávesnice pro levou ruku je jiná než pro pravou, a obě navíc hrajou jinak, když se měch stahuje a když se roztahuje. Má ovšem fascinující průzračný zvuk – po této stránce je bandoneon daleko zajímavější, než akordeon,” vysvětlil při pražské návštěvě Per Arne Glorvigen z Norska.
Jeden z nejexpresiv­nějších světových nástrojů podtrhuje smutek a nostalgii tanga. Do oblasti Rio de la Plata, tedy zálivu mezi Argentinou a Uruguayjí, kde se tango v přístavních nevěstincích zrodilo, bandoenon přivezli v minulém století námořníci z Evropy. Heinrich Band tehdy upravil v Německu užívanou harmoniku do podoby schopné nahradit v kostelech varhany.
Slavný argentinský spisovatel Jorge Luis Borges o sexuálně vyzývavém, dnes po celé zeměkouli rozšířeném tangu kdysi prohlásil: ”Můžeme o něm donekonečna diskutovat, ale nic nezměníme na tom, že tak jako všechno pravdivé, je pořád obklopené tajemstvím.”
Ojedinělý zvuk bandoneonu ovlivnil také slavného hráče na foukací harmoniku Tootse Thielemanse, se kterým úzce spolupracuje italský bandoneonista Di Bonaventura. Jeho hudební záběr je obdivuhodný a nepochybně vyhcází z podstaty Italova hráčského mistrovství a citu přizpůsobit se: nahrával s kubánským klavíristou Omarem Sosou, naším kontrabasistou Miroslavem Vitoušem, polyfonními zpěváky Tenores di Bitti ze Sardínie a těmi nejlepšími světovými osobnostmi jazzové scény, ale i tanga a world music.
Volba Tomáše Lišky hrát s Di Bonaventurou proto představuje logický krok, vždyť sám patří k unikátním muzikantům současnosti, jehož renomé už dávno překročilo hranice České republiky a považovat ho výhradně za jazzmana by znamenalo ubrat jeho umění další rozměry. Stál také po boku Beáty Hlavenkové, Rudyho Linky, Yvonne Sanchchez, hraje v Najponku i Eternal Seekers a je členem Druhé trávy Roberta Křesťana.
„*Liškovy skladby mají charakter melodicky výrazných písniček mírně latinského koloritu. Pozoruhodné je však především jejich zpracování. Na tuzemských nahrávkách není často ke slyšení tak dokonalé, a přitom hravé a vynalézavé prostupování tří hlasů. Liškův kontrabas přejímá motivy Bonaventurova bandoneonu a rozvádí je dále, kytara to všechno spojuje a vybavuje každou nahrávku plynulostí a soudržností,“* napsal v recenzi o výtečném albu Invisible World hudební znalec Lubomír Dorůžka aniž by při své pověstné skromnosti dál rozvedl, že David Dorůžka je jeho vnukem; a synem mezinárodně uznávaného odborníka na world music Petra Dorůžky.

S neobyčejným ta­lentem se David narodil, vždyť s předními jazzmany hraje od čtrnácti let a ceny se k němu hrnou jak na běžícím páse. Léta žil a studoval ve Spojených státech – včetně Berklee College of Music, kde ho rovněž neminula výrazná ocenění: Wayne Shorter Award a Jimi Hendrix Award. Mezi jeho učitele a rádce patřili Herbie Hancock, Pat Metheny i Joshua Redman. Koncertoval ve Státech i po celé Evropě a doma natáčí alba, z nich jdou na jazzmany mrákoty.
„*Dorůžka je jedinečný právě tím, že jeho noty mají bezvýhradně hluboký duchovní obsah a upřímnou naléhavost, která čiší ze znělého tónu elektrické kytary,“* uvedl hudební publicista Daniel Konrád.
A co ke kytaře a hudbě říká David, obdivovatel filmů Andreje Tarkovského? “Kytara jako jakýkoli nástroj je především komunikační prostředek. Jako pro malíře štětec a barvy. Já neposlouchám hudbu, protože by mě bavilo obdivovat dovednost muzikanta. Je spousta kytaristů, kteří se snaží kopírovat ty nejlepší hráče, ale to je teprve začátek. Mě zajímá hudebník, jemuž jde o komunikaci. Klíč vězí v obsahu, ne v technice.“

Web: http://www.tomasliska.com/

MY Space: http://www.myspace.com/tomasliska

Laco Déczi & New York Celula (USA)

Nespoutaný jazzman, pábitel jako vystřižený z Hrabalových knížek. Vyhlášený newyorský trumpetista a také malíř, jehož obrazy mají podobné groovy jako jeho nápaditá, barevná a rytmicky našlápnutá nadstylová hudba, kterou už desetiletí hraje.
„Jazz musí lidi především roztočit,“ říká slovenský rodák usazený v 60. letech v Praze, kde založil zásadní kapelu: Jazz Celula; prý „rytmickou jazzovou stranickou buňku".

Než v roce 1984 přes Německo emigroval do Spojených států – protože bez svobody se nedá žít natož hrát – natočil spoustu nezapomenutelných desek a spolupracoval s SHQ Karla Velebného, Petrem Kořínkem, Karlem Růžičkou, Svatoplukem Košvancem, a byl členem JOČR. A kdo by si Laco Décziho nepamatoval z filmu Věry Chytilové Kalamita; málo se ale ví, že tehdy s Jiřím Šebánkem natočil i vlastní krátké filmy: První fáze vývoje konzumní společnosti, ještě než se naučila konzumovat a Předem pomstěná vražda.
Newyorskou jazzovou scénu si proto vedle hráčského mistrovství a unikátním smyslem pro improvizaci brzy doslova omotal kolem prstu, také svou bezprostředností a neřízeným humorem.
*„V Evropě si jazz představují jako něco intelektuálního a snobského. Ono to tak většinou taky v Evropě je, zatímco v New Yorku jazz znamená, že to jede jako hovado.*“

Do Čech se Laco Déczi s Celula New York vrací pravidelně. Ačkoliv mu bylo už sedmdesát, drží prst pevně na jazzovém tepu doby. Décziho hudba má obrovský rytmický náboj, a co je důležité berou ji také lidé, kteří toho o jazzu moc netuší. Déczi je dokáže strhnout a roztancovat, předložit jim moderní neakademický jazz světové úrovně.
Ostatně má na to svůj osobitý recept: *„Mladé posluchače dnes vůbec nezajímá, co poslouchají za styl, jejich přístup je – ‚buď to jede, nebo s tím běž do prdele‘, a tak to má být.“
*

You Tube: